Bret Stephenson

„Jsem jedním z těch, kteří musí následovat své srdce. Když to nedělám, vesmír mi nakope zadek!“

Jak bys popsal sám sebe?
Nejsem jednoduchý chlap. Jsem nadšený do práce s dospívajícími, někdy až moc. Jsem introvert, ale vystupuji veřejně. Je to pro mě vystoupení ze zóny komfortu, příležitost k růstu. Jsem taky jedním z těch, kteří musí následovat své srdce. Když to nedělám, vesmír mi nakope zadek!
 
Co tě přivedlo k práci s dospívajícími?
Nikdy bych neřekl, že s nimi budu pracovat! Dokonce jsem ani neměl rád děti, když jsem s tím začal! Nejvíc mě děsí nudit se v práci... A to se ti s dospívajícími prostě nestane! Neustále ti budou říkat, co děláš špatně a jaký jsi pitomec, a neustále tě budou tlačit k růstu. Budou ti oponovat a budou před tebe stavět výzvy. Díky dospívajícím jsem se nenudil uplynulých 30 let. Nejvíc mě však inspirovala moje žena. Řekla mi: „Přestaň čekat na příležitost a jdi do toho!“
 
Liší se dnešní dospívající od těch, se kterými jsi pracoval v 80. letech?
Děti v 80. letech měly hodně problémů... Jejich rodiče pili alkohol, brali drogy a byli členy gangů. Řada z nich žila na ulici. Teď potkávám děti z menšin, které nikdy nechodily do školy a neví nic o historii svého etnika. Dnes pracuji s dětmi těch dětí, se kterými jsem pracoval v osmdesátkách. Je to jako kopie kopie. Tito dospívající vyrůstali v prostředí, kde je nikdo moc nevychovával a kde s nimi nikdo moc nemluvil. Připadají mi ještě méně v souladu s okolním světem než jejich rodiče.
 
Co tě nejvíc štvalo, když jsi dospíval?
Že se ke mně ostatní chovali jako ke klukovi, když jsem chtěl být dospělý. A když jsem si hrál jako kluk, chtěli, abych byl dospělý. To bylo matoucí! A otravné. Všichni čekali, že dospěju, ale já pro to neměl jediný důvod. Nečekalo mě žádné ocenění, ani žádné výhody. Pokud to chceme změnit, potřebujeme změnit přemýšlení o dospívání - zaměřit se na okolí dospívajících, aby podporovali jejich snahu růst.
Hodně jsem si užíval svůj věk od 11 do 14. Moc jsem si neužil střední. Chodil jsem do školy, kde bylo hodně černých dětí. Moc jsem je nepoznal. Někdy mě zmlátili prostě proto, že jsem byl bílej. Dělal jsem atletiku, šlo mi učení a byl jsem v kapele, takže jsem moc nezapadal. Nemohli jste mě vecpat do jedné škatulky.
Můj vnitřní dospívající je mazaný a vychytralý. Pomáhá mi v mé práci s dospívajícími. Díky němu si k nim najdu cestu.
 
Kdy sis uvědomil, že už jsi dospělý?
Nikdo mi nikdy neřekl, že už jsem muž. Začal jsem to o sobě říkat, když mi bylo 38. Nikdy jsem nezažil přechodový rituál, stejně jako řada dalších mužů. Mým přechodovým rituálem byla intenzivní událost, která se stala, když mi bylo jedenáct a kterou všichni ignorovali. A tak jsem dál hledal a experimentoval. Nebyl jsem si jistý svým mužstvím nebo maskulinitou. Ale můj život mi připravil řadu výzev, a já věřím, že jsem jim čelil se ctí.
Když jsem se ptal mužů, kdy se stali muži, nikdo mi nedokázal odpovědět. A tak jsem začal dělat mužské kruhy. Přechodové rituály jsou nesmírně významné pro zdraví mužů, žen i vztahů. Cesta dospíváním je spletitá.
 
Co na své práci nejvíce miluješ?
Hodně si užívám ty chvíle, kdy dospívající zapomenou, že jsem dospělý, a jsou sami sebou. Ne někým z gangu nebo někým v roli. Jsou prostě tady a užívají si to.
 
Co můžeme očekávat od tvých přednášek a workshopů?
Nejvíc se těším na výcvik Cesta hrdiny. Čeká nás zážitkových pět dní hrdinské výpravy. K účastníkům budu přistupovat jako k dospívajícím. Během tohoto výcviku se dějí zázraky. Lidé z loňského běhu si uvědomili hodně věcí. Často jim to změnilo život. Někdo se odstěhoval, někdo ukončil vztah, jiný si našel novou práci. Ve workshopu Řízené imaginace naučím účastníky, jak využívat imaginace a archetypální přístupy ve své práci. Porozumí tomu, jak ovlivňují život dospívajících. Na přednášce Mysl adolescenta lépe pochopíme, jak dospívající myslí. Nemůžu se dočkat!